TERAPIE

Extrémní stavy vědomí se obvykle vyznačují tím, že jsou opravdu extrémní. Lidé, kteří je zakoušejí, se chovají neobvykle vzhledem ke svému běžnému chování. Mohou být zmatení, mluvit z cesty, někdy agresivní, jindy zase prakticky nereagují na žádné podněty.

První možností, co v takovém případě udělat, je zavolat speciální krizovou linku, zaměřenou na pomoc lidem v psychické krizi. Tam je možné získat rady, co v takové situaci udělat. Pokud je ale člověk v krizi agresivní vůči sobě nebo jiným, i krizový tým doporučí hospitalizaci. 

Pokud je k člověku v extrémním stavu zavolána lékařská pohotovost, další stav se odvíjí od několika důležitých okolností. Pokud dotyčný ohrožuje svůj život či zdraví nebo život či zdraví někoho ve svém okolí, je i proti své vůli pod policejní eskortou převezen do nemocnice.

Pokud se „jen“ chová divně, ale nikomu zdraví či život neohrožuje, odvíjí se vše od jeho souhlasu či nesouhlasu s převozem (případně od souhlasu či nesouhlasu jeho zákonného zástupce, pokud jde o někoho, komu je méně než 18 let). Pokud je souhlasu dosaženo, po větších či menších peripetiích obvykle skončí na psychiatrickém oddělení nejbližší nemocnice.

Po úvodních vyšetřeních obvykle dojde k hospitalizaci. V nemocnici je mu po různě dlouhé době pozorování stanovena předběžná diagnóza a začnou být nasazovány léky ze skupiny antipsychotik (říká se jim také neuroleptika). Ze začátku, anebo naopak někdy později, jsou někdy také nasazeny benzodiazepiny. Ty jsou často doplňovány o léky, které mají zmírňovat vedlejší nežádoucí účinky antipsychotik, například tardivní dyskinezi. Po několika dnech až týdnech pobytu je obvykle stanovena hlavní diagnóza. Pokud antipsychotika zaberou, je člověk po několika týdnech (obvykle minimálně šesti) až měsících propuštěn do ambulantní péče a zůstává ještě několik měsíců v pracovní neschopnosti.

Po propuštění do domácí léčby bývá pacientům doporučován denní stacionář, pokud je k dispozici v rozumné vzdálenosti. V něm obvykle probíhá skupinová terapie. Někdy také už v průběhu hospitalizace nebo ambulantní léčby bývají nasazeny různé formy individuální nebo skupinové psychoterapie.

Kromě doporučení zahájení ambulantní léčby (případně docházky do stacionáře) obvykle od lékařů v nemocnici dostanete především jeden zásadní pokyn: dohlédnout na to, aby osoba, která prošla krizí, pravidelně brala léky.

Ostatní doporučení se liší v závislosti na konkrétním lékaři: buď máte člověka „šetřit“, anebo naopak „moc nešetřit“. Když se po návratu z nemocnice porozhlédnete po internetu, narazíte na desítky dalších doporučení, co se dá dělat, aby další krize nenastala. Jsou to především doporučení týkající se stravování, doplňků výživy (například omega-3 mastné kyseliny) a vyváženého životního stylu.

Pokud se daří odstranit symptomy extrémních stavů, dle obecně doporučovaného postupu by měla léčba antipsychotiky probíhat cca dva roky. Pak se mohou vysadit a člověk se pomalu vrací do běžného života. Pak se čeká, zda se extrémní stav vědomí bude opakovat, či nikoliv.

Někdy antipsychotika zaberou jenom částečně a některé ze symptomů přetrvávají. Člověku se z extrémního stavu vědomí plně nedaří vymanit. Pak zůstává dlouhodobě na neschopence a po nějaké době je mu přidělen invalidní důchod.

Kvalita jeho života se pak ve významné míře odvíjí od toho, jakou podporu mu dokáže poskytnout jeho nejbližší okolí. V lepším případě může žít relativně spokojený a naplněný život – buď v domácí péči kombinované s docházkou do stacionáře, či jiného zařízení sociálních služeb, popřípadě je zaměstnán na chráněném pracovišti. V horším případě končí jako zanedbaný bezdomovec.

Pokud antipsychotika nezaberou, zkoušejí se kombinace antipsychotik s jinými léčivy, případně elektrošoky. Když se člověka v průběhu hospitalizace na psychiatrickém oddělení nemocnice nedaří z extrémního stavu vědomí dostat zpátky, je posléze umístěn do léčebny.

To je v kostce způsob, jakým reaguje na extrémní stavy vědomí klasická česká medicína. Když se porozhlédneme po světě, zjistíme, že mnohé jiné zdravotní systémy jsou na tom velmi podobně. V čem se významně lišíme, je délka hospitalizace, která je v mezinárodním srovnání nadprůměrná.  

Cílem klasické terapie je dosáhnout úzdravu. Úzdrava z klasického lékařského hlediska definována jako absence psychotických symptomů. Cílem lékařů je tedy dosáhnout toho, aby symptomy vymizely. Hlavním prostředkem je používání antipsychotik, v některých případech doplňované různými formami psychoterapie.

Úzdrava ve smyslu chybějících symptomů obvykle předpokládá doživotní léčbu antipsychotiky a je doprovázená jejich vedlejšími účinky, které v některých případech značně snižují kvalitu života a také mají vliv na jeho délku. Proto je stále silnější volání po novém definování úzdravy – nemá jít jenom o absenci symptomů, ale o přijatelnou kvalitu života – o zotavení.  

I v rámci klasické západní medicíny se ale rozvíjejí i komplexnější přístupy, které se více než česká medicína snaží se při terapii zohlednit psychické, sociální a kulturní okolnosti, ve kterých se člověk v krizi nachází, či ve kterých vyrůstal. Nejznámější a dosud nejúspěšnější je přístup zvaný Otevřený dialog.

Kromě klasických medicínských přístupů existují i alternativy mimo systém veřejného zdravotnictví. Nejznámější jsou projekty Soteria a Diabasis. Ty vycházejí z předpokladu, že psychotický stav je transformativním procesem, který má svůj smysl a ve kterém je potřeba člověku podat pomocnou ruku, aby celou transformací prošel s co nejmenšími radikálními zásahy zvenčí.

Vycházejí z představy, že člověk má mít možnost procházet alternativním stavem vědomí v přijímajícím a laskavém prostředí, které se ho nesnaží „předělat k obrazu svému“, ale spíše mu pomáhá najít si svou vlastní cestu krizí a posléze životem.

Některé z přístupů (jak medicínských, tak alternativních) se postupně vzdalují od modelu „antipsychotika nejspíš doživotně, minimálně ale první dva roky“. Vycházejí ze zkušeností i z vědeckých studií, které ukazují, že někdy může být dlouhodobé užívání antipsychotik méně přínosné, než pouze dočasné nasazení v době krize.

Bylo by hrubým a velmi nevhodným zjednodušením tvrdit, že je každopádně vhodné léky co nejdříve vysadit. Takhle jednoduché to opravdu není. Některým lidem léky opravdu pomáhají přežívat v období krize a s jejich pomocí dokáží žít smysluplný život. Jiným ale zabraňují v tom, aby se jejich stav zlepšoval.

Rozhodně nemá cenu vysazovat léky a doufat, že „se to nějak samo spraví“. To se sice zcela výjimečně může podařit, ale nelze na to spoléhat. Vysazování léků má smyls pouze jako jeden z kroků na cestě transformace, ale rozhodně to nemůže být krok jediný. Pokud se k vysazování léků po důkladné rozvaze přistoupí, mělo by probíhat co nejšetrněji. Důkazem, že se něco takového může povést, je například příběh Willa Halla.

A ještě obligátní závěrečné varování: autorka těchto řádků není lékařkou. Mé názory se utvářely na základě studia více zdrojů informací, přesto se stále jedná o závěry laika. Přistupujte k nim proto s nejvyšší obezřetností a případná rozhodnutí učiněná pod jejich vlivem rozhodně dále konzultujte. 

Zdroje a odkazy

http://www.extremni-stavy.cz/extremni-stavy

http://www.extremni-stavy.cz/krizove-linky/

http://www.extremni-stavy.cz/hospitalizace

http://www.extremni-stavy.cz/diagnoza

http://www.extremni-stavy.cz/leky

http://www.extremni-stavy.cz/antipsychotika/

http://www.extremni-stavy.cz/benzodiazepiny

http://www.extremni-stavy.cz/vedlejsi-ucinky/

http://www.extremni-stavy.cz/tardivni-dyskineze

http://www.extremni-stavy.cz/denni-stacionar

http://www.extremni-stavy.cz/psychoterapie

http://www.extremni-stavy.cz/vyziva

http://www.extremni-stavy.cz/omega-3-kyseliny/

http://www.extremni-stavy.cz/uzdrava/

http://www.extremni-stavy.cz/zotaveni/

http://www.extremni-stavy.cz/otevreny-dialog

http://www.extremni-stavy.cz/soteria

http://www.extremni-stavy.cz/diabasis

http://www.extremni-stavy.cz/promena

http://www.extremni-stavy.cz/mene-leku

http://www.extremni-stavy.cz/vysazovani-leku/

http://www.extremni-stavy.cz/will-hall

Publikováno 8. 8. 2016