Proměna

Na toto téma jistě bylo sepsáno mnoho hlubokomyslných pojednání, které jsem dosud nečetla, a proto se přece jenom cítím trochu nesvá. Nicméně téma je natolik důležité, že ho nemohu opomenout. Nebudu zde přepisovat ani převypravovat, co jsem kde přečetla, když zadáte do vyhledávače slova „psychóza“ nebo „schizofrenie“ a „transformace“ či „psychospirituální krize“ (popřípadě v angličtině), najdete jistě dost informací.

Za sebe zde pouze popíšu obrázek, který jsem si sama vytvořila a na závěr uvedu zdroje, které se na tvorbě této představy podílely. Jistě nebyly jediné, ale seznam těch nevědomých z pochopitelných příčin doplnit nemůžu.

Ještě upozornění: můj náhled na extrémní stavy jako součást transformativního procesu jistě není univerzální. Netvrdím, že takhle to je. Ukazuji pouze, jak tomu rozumím já. Nabízím svoji představu, protože mi pomáhá extrémním stavům rozumět a poněkud neskromně si myslím, že by mohla být také pro někoho dalšího užitečnou inspirací.

Představuji si, že někteří lidé se na své cestě životem mohou z nejrůznějších důvodů dostat do situace, kdy jejich vnitřní já potřebuje projít procesem proměny. Může to být proto, aby se vyrovnalo s nějakou situací, která v jejich životě už nastala, ale také proto, aby se připravilo na situaci, která teprve nastane. Nebo to může nastat „bez příčiny“, jenom jako součást procesu zrání.

Představuji si, že taková proměna připomíná sestup do hluboké a temné propasti. Aby ke změně mohlo dojít, musí člověk odejít někam pryč od svého současného života a světa, od svého současného „já“. V mých představách odchází do propasti, protože se mi zdá, že žádoucí proces musí proběhnout někde hluboko. Dovedu si ale představit, že někdo jiný si představuje naopak cestu někam nahoru, někam hodně vysoko.

Ať už v propasti nebo ve výšinách, prochází člověk procesem proměny. Neumím si to moc představit, „znám“ to jenom z vyprávění: může to být velice mučivé a plné utrpení, ale také povznášející a plné radosti. Samozřejmě, pocity se mohou také měnit od pólu k pólu, pomalu, nebo i docela rychle.

Na člověku procházejícím takovou transformací je obvykle poznat, že je „mimo“ své obvyklé já. Někdy se to odehrává potichu – člověk se spíš uzavře do sebe a tak proces může nějakou dobu probíhat nepovšimnut okolím. Jindy ho proměna trápí, nebo se jí brání, nebo naopak touží o tom, co poznal, všem vyprávět – tehdy si toho okolí obvykle všimne. Blízcí člověka v extrémním stavu jsou často zaskočeni a vystrašeni, protože nerozumí tomu, co se děje.

V naší kultuře nejsou procesy, které se odehrávají někde na pomezí vědomí a nevědomí, dobře přijímány. Západní přístup k životu zaznamenal, že jsou špatně regulovatelné, proto jsou vnímány jako nežádoucí. Běžný západní přístup je: neznám to, nevím, jak se s tím zacházím, mohlo by to být nebezpečné, musím to tedy zničit. Raději dřív než později. Zatím mi to sice nic nedělá, ale co kdyby.

Proto se velké úsilí soustřeďuje na potlačení takových stavů, a to i v případě, že nikoho neohrožují a jsou extrémní pouze tím způsobem, že prostě nejsou mainstreamové.

Východní kultury jsou v tomto ohledu pokornější, nebo možná jenom zkušenější. Ne každý extrémní stav je tam považován automaticky za nežádoucí. Někteří lidé v extrémním stavu jsou vnímáni jako proroci či mudrci, u jiných je zřejmé, že prostě procházejí jakýmsi posvátným vytržením, které má význam hlavně pro ně samotné, a že je potřeba je v klidu (například v ašrámu) nechat procesem transformace projít.

I v západní kultuře existuje snaha nazývat některé formy extrémních stavů psychospirituální krizí. V češtině se pokouší lidi procházející psychospirituální krizí provádět sdružení Diabasis. Jak upozorňuje ve svém blogu na Psychology Today Diana Raab, často to vypadá, že o tom, zda daná zkušenost je psychózou nebo psychospirituální krizí rozhoduje pouze kulturní kontext.

Ale zpátky k běžnému západnímu přístupu: nerozumím tomu co se děje, vypadá to fakt divně, musím to tedy co nejrychleji zastavit. Od padesátých let dvacátého století umí medicína sestup do hlubin nebo stoupání do výšin zastavovat pomocí antipsychotik.

Jak si to představuji: když se antipsychotika nasadí „včas“, tedy když člověk nesestoupil příliš hluboko nebo nevylezl příliš vysoko, proces proměny se zastaví hned na začátku. Člověk, který transformací měl projít, ještě nezašel příliš daleko a obvykle se po zastavení transformace sám nebo s dopomocí dokáže „vrátit“.

Co se bude dít dál – to záleží na tom, co bylo spouštějícím impulzem transformace a jak byl tento impulz silný. Pokud byl spíše dočasného charakteru a organizmus si sám dokáže najít nějaký způsob, jak se s ním vypořádat, může se stát, že pokus o transformaci se nebude opakovat. Tahle varianta se týká lidí, kteří „dobře zareagovali na léčbu“ a „antipsychotika je zachránila“.

Někdy je ale ten impulz příliš silný a zastavení transformace antipsychotiky ho „neumlčí“. Pro kratší či delší době se pokus o transformaci opět opakuje. Protože hledající já už přece jenom kousek cesty prošlo, při druhém a každém dalším pokusu se dokáže dostat na své cestě o kus dál.

Antipsychotika proces opět zastaví, ale protože hledající já je na své cestě hlouběji či výše než při předchozím pokusu o transformaci, bývá na zastavení nutná větší dávka a hledající se stále obtížněji vrací zpět. Zvenčí tito lidé působí jako ti, u kterých se „nemoc“ vrací a slouží jako výstraha pro začínající „pacienty“: takhle dopadnete, když nebudete brát léky.

Antipsychotika totiž dokáží hledající zarazit a udržovat je „na půl cesty“. Když je puzení k transformaci silné, může se zdát nutné brát léky trvale – ony totiž dokáží člověka udržovat na hraně nad propastí či na úpatí hory a nedovolí mu posunout se dál. V mnoha případech je to jediná možnost, jak přežít a neztratit se v hlubinách či nezhroutit se z výšin.  

Někdy se stane, že se antipsychotika začnou podávat příliš pozdě a zarazí proces transformace někde hluboko dole v hlubinách či příliš vysoko ve výšinách. Hledající tam pak bloudí a cestu zpět nenalézá. Ti, kteří mají štěstí, si dokáží na život v hlubinách či výšinách zvyknout, přizpůsobit se mu a nevnímají ho jako břímě.  Nejsmutnější je osud těch, co vědí, že se ztratili a cestu zpět stále hledají.

Ne že bych měla zaručený recept na to, jak procesem transformace co nejlépe projít. Některé terapeutické přístupy spoléhají na to, že když se hledajícímu dostane pomoci a podpory, je schopen proces transformace projít bez medikace – to je vlastní například přístupu Soteria a do jisté míry i Diabasis, nebo Procesově orientované práci. Jiné – například Otevřený dialog – medikaci zcela nezavrhují, ale nasazují ji jenom v případě, že hledající je ve velké nepohodě a těm, kteří s podobnými procesy mají nějaké zkušenosti se zdá, že bude lepší do hlubin či výšin se nepouštět. Obvykle ale léky nasazují jenom na omezenou dobu, daleko kratší, než je v klasické psychiatrii zvykem. Výše popsanou optikou pomocí antipsychotik proces transformace zastaví, snaží se hledajícího vrátit zpět a zároveň se pokoušejí změnit podmínky jeho života tak, aby se transformační impulz „vyřešil“ či alespoň „začal řešit“.

Možná jsou ale příčiny a mechanizmy extrémních stavů zcela jiné. Vlastně ne možná, ale určitě jsou také jiné. Protože lidé jsou různí. Takhle to může vypadat u někoho, u jiného ale nemusí jít o žádnou transformaci, ale například o hledání útočiště.

Berte proto předchozí řádky pouze jako jeden z výkladů mnohotvárné a proměnlivé reality. Pokud vaši situaci nebo situaci vašeho blízkého nepopisují dost dobře, nenechte je, aby vás zastavily v hledání vaší unikátní interpretace.

A ještě obligátní závěrečné varování: autorka těchto řádků není lékařkou. Mé názory se utvářely na základě studia více zdrojů informací, přesto se stále jedná o závěry laika. Přistupujte k nim proto s nejvyšší obezřetností a případná rozhodnutí učiněná pod jejich vlivem rozhodně dále konzultujte. 

Zdroje a odkazy

http://www.extremni-stavy.cz/extremni-stavy

http://www.extremni-stavy.cz/diabasis

Blog Diany Raab na Psychology Today: https://www.psychologytoday.com/blog/the-empowerment-diary/201507/is-it-psychosis-or-spiritual-emergency

http://www.extremni-stavy.cz/antipsychotika/

http://www.extremni-stavy.cz/soteria

Web Institutu procesově orientované práce: http://www.processwork.cz/

http://www.extremni-stavy.cz/otevreny-dialog

http://www.extremni-stavy.cz/leky

Diamond, J., Jones, L. S. (2015). Cesta, která vzniká chůzí. Procesová práce v praxi. Praha: Nakladatelství JEŽEK.

Kast, V., Riedel, I. (2014). Jung. Vybrané spisy C. G. Junga. Praha: Portál.

Seikkula, J., Arnkil, T. E. (2013). Otevřené dialogy. Setkávání sítí klienta v psychosociální práci. Brno: Narativ.

Publikováno 8. 8. 2016