Hospitalizace

Zde budu popisovat naše zkušenosti, které se týkají hospitalizace na dětském psychiatrickém oddělení velké nemocnice. Nemusí tedy platit univerzálně pro všechny nemocnice.

Druhý den po hospitalizaci jsme dostali přiděleného ošetřujícího lékaře, se kterým jsme dále primárně komunikovali. Dítě, které je v extrémním stavu vědomí, se obvykle umisťuje na tzv. uzavřené oddělení. Slovo „uzavřené“ obvykle není nikde napsáno, oddělení se jmenuje „diagnostické“ nebo nějak podobně. Faktem ovšem je, že uzavřenost je jeho hlavní vlastnost. Pacienti se nedostanou ven a rodiče se nedostanou dovnitř jindy, než v návštěvních hodinách nebo po domluvě s lékařem. Návštěvní hodiny bývají různé, v „naší“ nemocnici byly ve středu, v pátek a o víkendu od dvou do pěti.

V prvních dnech po přijetí jsme mohli s dítětem být nejdřív pouze uvnitř oddělení, postupně jsme pak mohli na chodbu, do zahrady, do areálu nemocnice, mimo areál nemocnice a nakonec na víkendové propustky domů. Když se dítě podaří dostat z extrémního stavu a je stanovena diagnóza, obvykle se přesouvá na tzv. otevřené oddělení. V našem případě tam bylo víc dětí (cca 20 oproti maximálně 10 na uzavřeném oddělení) a děti na oddělení nebyly pod tak intenzivním dozorem. Technicky vzato bylo ale i toto oddělení uzavřené a platila pro něj stejná pravidla jako pro uzavřené.

Hospitalizací na uzavřeném oddělení člověk pozbývá většiny základních lidských práv. Pozbyde rozhodování nad veškerým osobním majetkem. Jsou mu odebrány šperky, hodinky, hygienické potřeby i mobilní telefon.

To všechno je zdůvodněno léčbou. Pacient u sebe nesmí mít nic, co by vzdáleně umožňovalo sebepoškozování či dokonce sebevraždu, a to bez ohledu na to, zda tyto tendence má či nemá. Pochopitelně se odebírají holítka, ale také deodoranty (protože mohou způsobovat popáleniny, když se přiloží dostatečně blízko k pokožce).

Nejvíc jsem byla zaskočena odebráním mobilu – když už byly návštěvní hodiny takhle „řídké“, doufala jsem, že právě on bude umožňovat kontakt. Mobil se ovšem vydával jenom na hodinu (mezi pátou a šestou večer) ve dnech, kdy nebyly povoleny návštěvy a také v průběhu návštěv. Zdůvodněno to bylo tím, že pacienti potřebují režim a klid a právě mobil umožňující kontakt s vnějším světem, by jejich stav mohl zhoršit.

V akutní fázi bývají pacienti umístěni na samotku, později se však přesunou na pokoj, který sdílejí s dalšími spolupacienty. Na oddělení jsou umístěny videokamery, které snímají každý pohyb. Záleží pak na sestřičkách, jak chování pacientů vyhodnotí.

Dcera vyprávěla historku, kdy další spolupacientka byla smutná a ona ji chtěla utěšit, tak si s ní povídala a pak ji objala. Na to se přihnala sestřička a pořádně ji vyčinila – takhle intimní fyzický kontakt byl prostě nežádoucí.

Denní program ráno začal komunitním kruhem. Po dopolední vizitě byla v průběhu školního roku výuka pro pacienty, kteří jsou jí schopni. O prázdninách mají „těžší“ pacienti volno, ti, kterým již medikace zabrala, se účastní různých forem terapie. Odpoledne je buď volno, nebo terapie, nebo návštěvy.

Proč to takhle musí být? Zdůvodnění je víc. Někdy může být spouštěčem krize situace v domácím prostředí, proto může být důležité dítě z takového prostředí dostat pryč. Lékaři a sestry musí mít možnost pacienta stále pozorovat, aby mohla být stanovena správná diagnóza, podávány správné léky a pozorován postup léčby. Pacient musí být umístěn v bezpečném prostředí, aby nemohl ublížit sobě ani jiným.

Na druhou stranu: ne všichni pacienti se chtějí sebepoškozovat, či mají sebevražedné úmysly. Přísná opatření se ovšem z organizačních důvodů a z důvodu předběžné opatrnosti uplatňují na všechny. Automaticky se předpokládá, že trauma, způsobované těmito opatřeními, je menší, než případné trauma způsobené jejich absencí, což zdaleka není pravda.

Jak už to někdy bývá, cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Do jakých „pekel“ teda vedou dobré úmysly, kterým se zdůvodňuje hospitalizace?  Pacienti zažívají téměř absolutní ztrátu kontroly nad svým životem. Na první pohled se může zdát, že vlastně o nic nejde. Nicméně dle výpovědí mnohých, kteří hospitalizací prošli, může jít o silně traumatizující zážitek, ze kterého se člověk vzpamatovává léta.

Hospitalizovaný pacient se může rozhodovat nanejvýš o tom, zda si dá jídlo 1 nebo jídlo 2, zda se bude vymalovávat omalovánku 1 nebo 2, zda bude hrát Člověče nezlob se se Zuzkou nebo Klárou. Jinak ale ztrácí kontrolu nad svým životem prakticky v každém ohledu.

Nemůže se volně pohybovat, nemůže se rozhodovat o tom, co kdy bude dělat a kdy to bude dělat, včetně rozhodování o tom, kdy půjde na toaletu. Na oddělení, kde jsou hospitalizovány dívky s anorexií, se po jídle zamykají toalety, aby tam nemohly jídlo vyzvrátit. Přístup na toalety je nicméně univerzálně odepírán všem pacientům, takže když si například upatláte ruce od zákusku, máte prostě smůlu – umýt si je můžete až za hodinu.

I když je uspořádání hospitalizace vedeno jistě těmi nejlepšími úmysly, výsledek je bohužel dost tristní. Představte si někoho, komu je dost špatně. Něco se s ním děje, a on neví co. V takovém stavu je vržen do cizího prostředí mezi cizí lidi. Nemůže být se svými blízkými, nemůže jim dokonce ani zavolat. Je nadopován léky, které mění jeho vnímání i to, jak se cítí. A v takové situaci může jen naprosto minimálně ovlivnit to, co dělá a co se s ním děje.

Ve svém vystoupení na konferenci Alternatives 2012 upozornil Will Hall na studii [1], která zkoumala sebevraždy v armádě. Autoři tvrdí, že dle současného stavu poznání lékaři nejsou schopni předvídat, kdo spáchá sebevraždu a často jsou jejich predikce falešně pozitivní. Studie upozorňuje na to, že dobře míněné intervence jsou pak zacíleny na ty, pro které nejsou nutné. Mnoho lidí, kteří opravdu nemají sebevražedné sklony, může být velmi obtěžováno nevhodnými intervencemi a mohou trpět jejich nežádoucími účinky. Autoři upozorňují, že preventivní opatření proti sebevražednému chování zdaleka nejsou bez rizik: mohou narušovat soukromí, poškozovat terapeutický vztah, zvyšovat stigma spojené s léčbou, snižovat pravděpodobnost sdílení sebevražedných myšlenek v budoucnosti a zvyšovat pravděpodobnost přerušení léčby.

Není těch rizik přece jenom dost na to, aby se o příliš příkrých (a často navíc neúčinných) opatřeních proti sebevraždám, které významně znepříjemňují pobyt v nemocnici, začalo více přemýšlet a diskutovat?

A ještě obligátní závěrečné varování: autorka těchto řádků není lékařkou. Mé názory se utvářely na základě studia více zdrojů informací, přesto se stále jedná o závěry laika. Přistupujte k nim proto s nejvyšší obezřetností a případná rozhodnutí učiněná pod jejich vlivem rozhodně dále konzultujte. 

Zdroje a odkazy

http://www.extremni-stavy.cz/extremni-stavy/

Přepis zvané přednášky Willa Halla na konferenci Alterenatives 2012: http://www.madnessradio.net/transcript-will-hall-keynote-speech-alternatives-2012/

http://www.extremni-stavy.cz/will-hall

[1] Gahm, G., & Reger, M. (2011). Army suicide surveillance: A prerequisite to suicide prevention. General, Combat and Operational Behavioral Health (pp. 393-402). Office of the Surgeon General and Army Medical Department Center and School. Dostupné z: http://aumf.net/pdf/CBM-ch24-final.pdf

Publikováno 8. 8. 2016