Jak jsem hledala informace

Když si zadáte do Google spojení „psychóza léčba“, případně „psychóza terapie“, “ objeví se opravdu hodně odkazů. Ještě víc, když slovo „psychóza“ nahradíte výrazem „schizofrenie“. A řádově víc, když ta slova zadáte v angličtině. Většinu svých hledání jsem prováděla právě v angličtině. Zaprvé proto, že česky psaných informací bylo poměrně málo, zadruhé proto, že často prezentovaly pouze jediný oficiální medicínský pohled.  

Nejdřív jsem horečnatě hltala jednu stránku za druhou a snažila se najít jakoukoliv zmínku o něčem, co pomohlo. Brzy jsem však byla přehlcena spoustou informací a návodů. Pochopila jsem, že všechno přečíst nestíhám a že se budu muset zamyslet, jak ze všech nabízených stránek vybrat ty, které má největší smysl číst. Běžnému člověku tato skutečnost dojde při prvním pohledu na řádově milióny odkazů vyhledaných Googlem. Ač nerada, musím přiznat, že mě trvalo několik dní, než jsem sklonila hlavu a přiznala si, že to nemůžu zvládnout.

Prvním zdrojem informací byl „pouhý“ internet. K článkům na různých popularizujících webech jsem odjakživa poměrně skeptická. Mám s nimi bohaté zkušenosti. Běžný redaktor sice má ten dar, že dokáže složité věci převést do „lidštiny“, ale obvykle to sebou nese jistou ztrátu informace a často také značné zkreslení. Se ztrátou informace jsem ještě ochotna se smířit, ale zkreslení nesu těžce.

Když pak vidím, co někdy novináři dokáží udělat s tématem, kterému rozumím, jsem dost ostražitá na to, abych se na popularizační články bezvýhradně spoléhala. Když v nich najdu nějakou zajímavou informaci (třeba že látka A ovlivňuje výskyt symptomu B) přistupuji k této informaci asi tak, že je to zajímavý námět, který je potřeba ověřit.

Na ověřování jsem já expert. Alespoň jsem si to myslela. Díky svému působení v akademické sféře mám přístup do mnoha vědeckých databází. Moji nejoblíbenější je databáze Scopus. Takže jakmile jsem objevila ta správná klíčová slova, pustila jsem se do hledání na Scopusu. K výše zmíněným tématům jsou tam stovky až tisíce článků.

To prostudovat zabere nějaký čas. Dokonce, i když procházíte jenom ty články, které mají nejvíce citací – to znamená, že ve vědecké komunitě získaly patřičný ohlas. Někdy ovšem může být počet citací trochu zavádějící, protože článek je citovaný i tehdy, když s ním mnoho vědeckých kolegů nesouhlasí. Proto je potřeba podívat se citacím na zoubek, zda jsou pozitivní či negativní.

Brzy mi i ze skvělých vědeckých pojednání šla hlava kolem. Bylo jich zkrátka příliš. Čím dál víc mi bylo jasné, že nemám kapacitu na to, abych si vzala desítky článků, zodpovědně je vyhodnotila a vyvodila spolehlivé závěry. Běžnému vědci tato skutečnost nemusí docházet, to prostě ví. Jde totiž o zvláštní vědeckou disciplínu – sepisování metaanalýz, tedy analýz, které vyhodnocují výsledky mnoha analýz.

Nejsem běžný vědec, takže mi přijít k tomuto poznání zase chvíli trvalo, ale tentokrát to už šlo rychleji. Vrhla jsem se tedy na metaanalýzy a věřila, že tentokrát už jsem přišla ke zdroji toho pravého poznání, který zúročil dlouholeté bádání mnoha vědců.

Nic není vzdálenější od pravdy. Již po chvilce procházení metaanalýz jsem zjistila, že ke každému tématu najdu hned několik metaanalýz a světe div se! – jejich výsledky se liší. A to i dost zásadně. Skoro ke každému tématu můžu vytáhnout metaanalýzu, která říká, že látka A je prospěšná, stejně tak jako tu, která říká, že „užívání látky A nemělo žádné signifikantní pozitivní dopady“.

Trochu to mnou otřáslo. V té době jsem sice již zdaleka nebyla naivním pozitivistou, ale přece jenom jsem jakousi bazální důvěru ve vědecké poznávání světa měla. A ta byla nálezem protikladných metaanalýz důkladně otřesena. Nebo přinejmenším důvěra ve psychiatrii jako vědeckou disciplínu.

Asi se musíte smát, jak jsem byla naivní. To by mi přece řekl každý děda v hospodě, že si to „vědci zmanipulují, jak potřebují“. Faktem je, že vlastně nemusí jít o žádnou vědomou manipulaci. Důležité jsou totiž cíle analýzy, zvolená kritéria pro výběr jednotlivých analýz a metody jejich vyhodnocování. Mnohé metaanalýzy pak musí pouze smutně konstatovat, že analýzy jsou nesrovnatelné, protože vycházely z příliš různých vzorků či používaly příliš různé metody. 

V té době jsem navíc narazila na zdroje z oblasti, které by se dalo říkat „alternativní psychiatrie“ až „antipsychiatrie“. Ty poukazovaly na mnohé vady ve vědeckém přístupu ke zkoumání psychotických krizí. Jedna z nejzávažnějších výhrad spočívala v tom, že mnohé vědecké studie jsou financovány z peněz společností vyrábějících léky a tudíž že zdaleka nejsou tak nezávislé, jako vypadají. I když se toto obvinění zdaleka nemusí týkat všech, rozhodně jsem neměla čas a zdroje na to, abych pečlivě prověřovala původ financování výzkumu.

Vypadalo to tedy dosti bledě. „Seriózní“ medicínské studie byly pro mě zásadně zpochybněny. Zároveň jsem byla daleka toho, abych všechny názory z oblasti alternativní psychiatrie či antipsychiatrie považovala za „Písmo svaté“. Co teď? Zažívala jsem těžkou informační krizi – a zároveň krizi důvěry v důvěryhodnost poznání a poznávání. Už ani nevím jak, dozvěděla jsem se v této fázi o Cochrane.

Cochrane je mezinárodně široce uznávaná společnost výzkumníků, lékařů, pacientů, poskytovatelů péče a lidí, kteří se zajímají o oblast zdraví. Má 37 000 přispěvatelů z více než 130 zemí. Zabývá se tím, že produkuje spolehlivé a dostupné informace o medicíně nezávisle na komerčním sponzorství a jiných konfliktech zájmů. Mnozí z jejich přispěvatelů jsou vůdčími postavami ve svém oboru. Ha – říkala jsem si, konečně zlatý důl. Ti skeptičtější z vás teď už asi nevěřícně kroutí hlavou. Nepoučitelná.

Zkrátím to. Při zadání hesla „schizophrenia“ do databáze Cochrane se objeví něco přes 200 výstupů. Nedá se jim upřít, že se snaží přinést informace srozumitelným jazykem. Ale protože jsou hyperkorektní, výsledek řady analýz se dá shrnout do jedné ze dvou vět. Věta první: Neexistuje dost důvěryhodných informací, které by umožnily posoudit vztah mezi intervencí A a onemocněním B. Věta druhá: Výsledky dostupných analýz jsou nepřesvědčivé: některé tvrdí, že intervence A je prospěšná, jiné že je škodlivá a třetí skupina tvrdí, že mezi nimi není žádný relevantní vztah.

Co teď, říkala jsem si. A provedla jsem veleotočku k něčemu, čemu se říká selský rozum. Přesněji: selský rozum ve vědě. Vrátila jsem se ke Scopusu a široce citovaným článkům. Podívala jsem se na to, jestli intervence, kterou zkoumaly, nebyla škodlivá. Pokud byla, intervencí jsem se dál nezabývala. Pokud byla buď prospěšná, nebo neměla žádný vliv, šla jsem do toho. Prostě to buď pomůže, nebo alespoň neublíží. To mi při současném stavu vědeckého poznání muselo stačit.

Dalším mým oblíbeným zdrojem se stal web Mad in America (MIA). Byl založený poměrně nedávno, v roce 2012. Záměrem autorů bylo, aby fungoval jako fórum pro přemýšlení o psychiatrii a jako platforma pro komunitu, která se o toto téma zajímá. Staví na potřebě změny paradigmatu, ze kterého v současnosti čerpá psychiatrická péče. Vedoucí postavou webu je Robert Whitaker, web byl pojmenován po jeho první knize, kterou napsal.

Již rok po uvedení měl web sledovanost 8 000 návštěvníků měsíčně, přičemž zhruba 20 % bylo ze zahraničí. Jeho existence je umožněna díky velkému objemu dobrovolnické práce a darům od jednotlivců. Blogy na MIA vycházejí obvykle z osobních zkušeností lidí, kteří procházeli extrémním stavem. Robert Whitaker si poměrně dost zakládá na tom, aby informace byly vědecky podložené a tak blogy často odkazují na primární zdroje, ze kterých vycházejí.

A ještě obligátní závěrečné varování: autorka těchto řádků není lékařkou. Mé názory, jak jste mohli vidět výše, se utvářely na základě studia více zdrojů informací, přesto se stále jedná o závěry laika. Přistupujte k nim proto s nejvyšší obezřetností a případná rozhodnutí učiněná pod jejich vlivem rozhodně dále konzultujte. 

Zdroje a odkazy

Databáze Scopus: www.scopus.com

Web Cochrane: http://www.cochrane.org/about-us

Web Mad in America (AJ): http://www.madinamerica.com/

Publikováno 8. 8. 2016