Občas se stane, že člověk slyší věci, které nikdo neříká, nebo vidí věci, které nikdo jiný nevidí.

Občas se stane, že člověk si myslí, že existuje něco, co ve skutečnosti neexistuje.

Občas se stane, že člověk mluví, a to, co říká, nedává moc smysl.

Občas se stane, že člověk nemluví vůbec a uzavírá se do sebe.

Občas se stane, že člověk uteče do vlastního světa fantazie, ve kterém rozehrává dlouhé a často velmi propracované příběhy.

Občas se stane, že člověk nemůže pořádně myslet, myšlenky se mu rozutíkají tak, že nedokáže vysvětlit ani jednoduché přísloví.

To se občas stává mnohým z nás. Třeba máte dojem, že slyšíte zvonit mobil a při pohledu na displej zjistíte, že opravdu nikdo nevolal. Tomu se říká sluchová halucinace. Nebo jste přesvědčen, že za prudké změny počasí mohou atomové zkoušky v Pacifiku. Tomu se říká blud. Nebo se opijete (či zhulíte), mluvíte rychle a vydatně, ale to, co říkáte, opravdu nedává moc smysl. Tomu se říká překotná řeč. Nebo sedíte v tramvaji a už po desáté si v hlavě přehráváte velice duchaplný a jiskřící dialog s kolegou, který se vám líbí, ale který vlastně ani nevnímá, že vůbec existujete. Tomu se říká ztráta kontaktu s realitou.

Problém není v tom, že takové stavy člověk zažívá. Problém nastává ve chvíli, kdy jich zažívá moc najednou, nebo je zažívá tak často a v takových situacích, že to obtěžuje jeho, nebo jeho okolí. Pak se tomu začíná říkat problém. Nebo krize. Nebo extrémní stav vědomí. Nebo alternativní stav vědomí. Nebo přechodná psychotická epizoda. Nebo psychóza. Záleží na tom, kdo, z jaké pozice a v jaké situaci o tom mluví.

Je to nemoc?

Pokud se výše uvedených příznaků najednou vyskytuje hned několik, jsou intenzivní, trvají dlouho a příliš trápí člověka, kterému se dějí, nebo jeho okolí, pak mají lidé tendenci hovořit o nemoci. A je těžko zpochybnitelným faktem, že člověk v extrémním stavu je opravdu ne-mocný. Může nebýt mocný komunikace s okolím, nebo spánku, který mu dá odpočinout. Může postrádat autonomii, která by mu umožnila rozhodovat se a žít nezávisle na ostatních a zároveň ve spojení s nimi.

Problém je ovšem v tom, že hranice, kdy končí nemoc a začíná přirozená rozmanitost lidského chování a prožívání, jsou velice nejasné. Posouvají se jak v průběhu historie, tak v sociokulturním kontextu.

Jinými slovy, to, co dnes tady považujeme za nemoc, nemuselo být nutně jako nemoc vnímáno ještě před dvaceti lety a není pořád jako nemoc vnímáno například v Indii. A taky nemusí být jako nemoc vnímáno za dvacet let.

Jsou lidé, kteří to, co dnes klasická medicína zahrnuje do škatulky „psychická nemoc“, odmítají jako nemoc nahlížet. Upozorňují, že neexistují žádná jednoznačná biologická kritéria, pomocí kterých by se tyto nemoci daly zjistit.

Medicína opravdu neumí psychické nemoci „změřit“ pomocí biochemických analýz. Lékaři pouze pozorují chování člověka, mluví s ním a na základě poznatků, které získali, mu přidělí diagnózu a posléze léky.

Již na první pohled je patrné, že tento diagnostický přístup má mnoho slabých stránek. Pozorovaný člověk se nemusí chovat právě typicky – také proto, že je pozorovaný v pro něj velmi netypických a často velmi nepříjemných podmínkách v průběhu hospitalizace nebo vyšetření. Lékař nemusí umět dobře používat nástroje, které má k dispozici. Třeba proto, že je zatím nezkušený. Nástroje, které lékař používá, mohou vykazovat různé vady. Třeba proto, že byly vyvinuty před třiceti lety a nezohledňují vědecký, ale i kulturní a sociální posun.

Dalším problémem je, že pokud má člověk „nemoc“, začíná se on sám i jeho okolí chovat zcela jinak, než když „má problém“ nebo „prochází krizí“. Nemoc totiž z člověka dělá pacienta. To v zásadě nevadí, když jde o chřipku či zlomenou nohu, dokonce ani když jde o zánět slepého střeva. To všechno jsou totiž nemoci dočasné. Na rozdíl od psychických onemocnění. O těch i moderní medicína tvrdí, že jsou chronické a nevyléčitelné.

Být pacientem na týden nebo na měsíc je něco zcela jiného než být pacientem na celý život. To zásadně mění perspektivu, jakou se člověk dívá na svět a na svou budoucnost, ale také perspektivu, jakou se svět dívá na něj. A může to mít opravdu ničivé důsledky.  

Někteří lidé si myslí, že to, co jiní nazývají krizí či nemocí, je v zásadě procesem proměny, který probíhá možná příliš intenzivně anebo příliš rychle, ale sám o sobě nemocí není. Člověk se v něm mění. Někteří mají za to, že jde o proměnu k nějakému vyššímu duchovnímu stavu, jiní si myslí, že proměna nemusí být nutně na úrovni duchovní transformace, že prostě jde o proměnu související s dospíváním a zráním, kterou mnozí jiní prodělávají také, ale pomaleji anebo méně intenzivně.

Příčiny – proč a jak extrémní stavy vědomí vznikají

To se neví. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Ani vyspělá moderní věda nedokázala odhalit, co je příčinou stavů, které dnes medicína zahrnuje do škatulky „psychotická onemocnění“.

Existuje samozřejmě mnoho teorií. Některé jsou uznávanější, jiné méně. Dají se rozdělit na dvě hlavní skupiny: v té první je extrémní stav vědomí nahlížen jako problém, který je potřeba řešit, v té druhé jako transformativní zkušenost, kterou je potřeba projít.

Teorie, které nahlížejí psychotický stav jako problém, lze ještě rozdělit na dvě podskupiny: biomedicínské a sociokulturní.

Biomedicínské teorie vidí příčiny extrémních stavů vědomí v poruchách v biologickém fungování člověka. Ty byly na vrcholu popularity zejména na přelomu století, dnes jejich hvězda už trochu pohasíná, i když se pořád snaží držet na výsluní.

Populární jsou zejména vývojová teorie a teorie, které vidí souvislost mezi extrémními stavy a neurotransmitery (tedy látkami, které v nervovém systému přenášejí informace), např. dopaminová teorie. Další skupina vidí problém v nedostatku některých důležitých látek, například vitamínů. Jiné spatřují příčiny v neléčeném zánětu.

Sociokulturní teorie jsou o něco staršího data. Říkají, že problém je především v tom, v jakém prostředí člověk vyrůstá, a jak se k němu chová jeho okolí.

Transformativní teorie považuji psychotický stav za proces, kterým se člověk proměňuje. Nehodnotí tak moc, jestli je ta proměna žádoucí, nebo ne. Vnímají ji jako něco, co se člověku prostě v nějaké životní fázi může přihodit. Zaměřují se pak na to, jak lze lidem procházejícím transformací pomoct projít tímto náročným procesem co nejbezpečněji.  

Dovedu si kus pravdy nalézt v každé z nich.   

Připadá mi, že někteří lidé se narodí citlivější a zranitelnější než většina ostatních – to jsou genetické a epigenetické dispozice, tedy biologické příčiny. S podněty, které nám ostatním připadají celkem zvladatelné, se nedovedou vypořádat – tímto se tedy uplatní vliv prostředí. Upadnutí do „extrémního stavu vědomí“ může být jejich voláním o pomoc, když problém neumí zpracovat.

Jiní lidé se narodí srovnatelně citliví a zranitelní jako většina ostatních, ale stanou se jim opravdu hrozné věci, se kterými se nedovedou vypořádat, v čemž můžeme vidět dominanci psychosociální vlivů. Upadnutí do „extrémního stavu vědomí“ může být jejich voláním o pomoc, když se se svými traumaty nedovedou vypořádat.

Další se narodí srovnatelně citliví a zranitelní jako většina ostatních a v nějakém životním období se jim nakupí řada podnětů, se kterými by se jednotlivě s jistým úsilím vypořádat dokázali. Když je těch problémů ale najednou moc, situaci přestanou zvládat a upadnutí do „extrémního stavu vědomí“ může být jejich voláním o pomoc, když je toho na nich „moc“.

Z hlediska vyhlídek do budoucna jsou pro mě nejinspirativnější transformativní teorie. Dovedu si představit, že extrémní stav může být jednou z podob intenzivní proměny. Někteří jedinci takovou bouřlivou transformaci zvládnou zcela sami, těch ale není mnoho.

Jiní ji zvládnou s pomocí poučeného průvodce – pokud se jim této pomoci dostane včas, tedy pokud na své cestě temným údolím nezašli už příliš daleko na to, aby je průvodce dohnal a pomohl jim najít cestu zpět či spíše dál.

Jiní ale zůstanou zcela ztraceni pro náš svět a žádný průvodce jim nedokáže pomoct dostat se ven. To nutně neznamená, že jsou nešťastní. Mohou prostě žít ve své virtuální realitě.

Nejsmutnější je příběh těch, kteří cítí, že jsou ztraceni, chtěli by se „najít“, ale nedokážou najít cestu zpět. Ani jejich příběh nemusí nutně končit beznadějí – jsou známé případy, kdy se jim cestu podařilo nalézt po mnoha letech hledání.

Neztrácejte proto naději, pokud se vám zdá, že váš blízký je ztracen. Důvěra ve šťastný návrat je prvním důležitým krokem k tomu, aby našel cestu. Ne nutně cestu zpět, ale třeba cestu k sobě, k vám, k jiným lidem, ke světu, či prostě cestu dál. Zotavení je v řadě případů možné.

A ještě obligátní závěrečné varování: autorka těchto řádků není lékařkou. Mé názory se utvářely na základě studia více zdrojů informací, přesto se stále jedná o závěry laika. Přistupujte k nim proto s nejvyšší obezřetností a případná rozhodnutí učiněná pod jejich vlivem rozhodně dále konzultujte. 

Zdroje a odkazy

http://www.extremni-stavy.cz/hlasy/

http://www.extremni-stavy.cz/diagnoza/

http://www.extremni-stavy.cz/leky/

http://www.extremni-stavy.cz/promena/

http://www.extremni-stavy.cz/zotaveni/

Publikováno 8. 8. 2016