Denní stacionář

Už ne v nemocnici, ještě ne ve škole nebo v práci.

Čím může denní stacionář prospět a čím uškodit?

 

V situaci, kdy nemůžete nebo nechcete zůstat s vašim blízkým doma, je stacionář asi jednou z mála možností, které jsou k dispozici. Má jistě mnohé výhody: váš blízký bude v relativně bezpečném prostředí, kde o něj bude po stránce fyzické skvěle postaráno. Kolem něj budou lidé, kteří budou mít alespoň základní povědomí o jeho stavu a budou se snažit, aby mu pobyt ve stacionáři co nejvíc prospíval. Vy získáte alespoň pár hodin denně, ve kterých si můžete odpočinout a věnovat se zcela jiným činnostem, než je péče a bytí s vašim blízkým.

Na druhou stranu, takový pobyt má také své nevýhody. Váš blízký se tam nemusí cítit dobře, nemusí mu sednout terapeuti, složení skupiny, nebo nějaká konkrétní osoba ve skupině. Nemusí mu sednout program, způsob, jakým je skupina vedená. Když je skupina otevřená (to znamená, že lidé do ní v průběhu terapie přicházejí a odcházejí), může více stresovat než pomáhat.

Je jasné, že člověk po psychotické epizodě potřebuje být chráněn, potřebuje fyzický i psychický prostor pro své zotavování. Prostor, ve kterém bude moci porozumět tomu, co se mu stalo a hledat cestu „ven z bludiště“.

Pro každého může mít ten prostor jiné parametry: někdo potřebuje v takové situaci být hodně sám a být v dialogu s ostatními jenom občas a podle potřeby. Jiný potřebuje „své věci“ probírat opakovaně s osobou, která mu je blízká. Jiný se spíš otevře ve skupině lidí, které vůbec nezná – právě proto, že je vůbec nezná.

Běžný stacionář z pochopitelných organizačních důvodů všechny tyto potřeby naplnit nemůže. Dopoledne probíhá skupinová terapie, takže se všichni budou účastnit skupinové terapie. I ti, kteří se na sdílení svých problémů ve skupině necítí a potřebovali by spíše intimnější prostředí a jednu naslouchající empatickou osobu.

Co můžete dělat? Myslím, že je určitě vhodné to se stacionářem alespoň zkusit. Byť si nemyslím, že stacionář je nejlepší možné řešení, varianta, že váš blízký zůstane zavřený doma se všemi svými myšlenkami a problémy, obvykle není přínosnější.

Ke stacionářům obecně

Upřímně řečeno, mně je intuitivně dost proti srsti představa, že lidé, kteří mají nějaký problém, se shromáždí v jednom čase na jedno místo a tam se jejich problémy, jakkoliv mohou mít různorodé příčiny, „řeší“ pod vedením státem stanovených expertů.

Chápu, že je za tím dobrý úmysl – vypadá to jako nejefektivnější způsob péče. Výcvik profesionálů je velmi drahý, jejich čas je také velmi drahý (také proto, že jich je málo), proto ho nelze „marnit“ cestou za lidmi v krizi. Z toho tedy plyne, že lidé v krizi se musí dostavit na místo, kde profesionálové sídlí a péče jim efektivně bude poskytnuta tam. A aby byla ještě efektivnější, na mnohé aktivity se lidé v krizi spojí do větších skupin, a v nich absolvují jakýkoliv další program.

Tento model se opakuje i v mnoha jiných oblastech života a většina lidí ho bere jako daný. Už dávno lékaři nejezdí k nemocným domů, ale nemocní jezdí za nimi do ambulancí. Také za vzdělávání (téměř) všichni docházíme.

Je ale nutné si uvědomit je, že tento model není univerzální. To, že pro mnoho lidí funguje dobře, neznamená, že funguje dobře pro všechny. Na prvním místě je potřeba mít na zřeteli potřeby jedince v krizi a jeho pobyt odvíjet od toho, co mu může nejvíce pomoct.

Abychom si rozuměli, nechci jedince jakkoliv adorovat a idealizovat. Nemluvím o jedinci obecně, ale o jedinci v krizi. Od jedince, který není v krizi, naopak očekávám, že se bude v přiměřené míře přizpůsobovat potřebám skupiny, nejenom svým.

Proto všechna zařízení, která shromažďují lidi v krizi a snaží se pro ně realizovat nějaký program, považuji pouze za jakýsi mezistupeň k z mého pohledu ideálnímu stavu. V něm k potřebám člověka, který prochází krizí, přihlíží společenství, jehož je součástí nebo nějaké jiné společenství, které má tak přirozenou strukturu, jak je to jen možné.

Proto – pokud neexistuje lepší řešení, tak mi připadá lepší umožnit člověku v krizi pobyt v empatické a přijímající cizí rodině, než ho shromáždit se skupinou dalších lidí v krizi. K tomuto pohledu mě hodně inspiroval film Léčení láskou (dostupný i s českými titulky), natočený Danielem Macklerem.

Připouštím, že se můžu mýlit. Mám jenom omezenou zkušenost s tím, jak se cítí lidé v krizi „mezi svými“. Vím, že jsou jim jejich „kolegové“ často velkou a někdy i jedinou útěchou v nemocnicích a léčebnách. Útěcha ale není totéž co porozumění svým problémům a nalezení cesty, jak se s nimi vypořádat. 

A ještě obligátní závěrečné varování: autorka těchto řádků není lékařkou. Mé názory se utvářely na základě studia více zdrojů informací, přesto se stále jedná o závěry laika. Přistupujte k nim proto s nejvyšší obezřetností a případná rozhodnutí učiněná pod jejich vlivem rozhodně dále konzultujte. 

Zdroje a odkazy

Dokumentární film o zotavení z psychotických stavů, který popisuje přístup Family Care Foundation (Nadace rodinné péče), švédské organizace, umísťující pacienty, u nichž selhala konvenční psychiatrie, do (obvykle farmářských) rodin, kde mohou začít nový život: https://www.youtube.com/watch?v=MZvPd-vTf24

Publikováno 8. 8. 2016