Diabasis
Útočiště s průvodci a bez léků.
O projektu Diabasis jsem se poprvé doslechla na konferenci Psychóza a já, která proběhla v Denním psychoterapeutickém sanatoriu (DPS) Ondřejov. Představil ho tam tehdy Michal Vančura. Hlavním sdělením bylo, že člověka, kterému by ve standardní psychiatrické péči naordinovali antipsychotika, lze provést krizí i bez jejich nasazení. Zároveň se mi zdálo, že Michal Vančura dost trval na pojmu psychospirituální krize. Zdálo se, že dost pečlivě rozlišuje mezi „psychospirituální krizí“ a „psychickým onemocněním“. Webové stránky tento můj dojem potvrdily. Zdálo se mi, že krize, které jsem tehdy byla svědkem, mezi psychospirituální nepatří a tak jsem Diabasis „odložila stranou“.
Poměrně brzy jsem se k němu ale vrátila. Když jsem se hledala někoho, kdo by byl schopen a ochoten poskytnout adekvátní psychoterapii, dlouho jsem nemohla nikoho najít. Vlastně jsem moc nevěděla, koho a jak mám hledat. Když jsem procházela různé weby, vzpomněla jsem si také na Diabasis a napsala jsem na jejich „help“ mail. Reakce přišla velmi rychle a byla také velice profesionální. Ujistili mě, že mi mohou doporučit terapeuta i pokud se ukáže, že nejde o psychospirituální krizi. A opravdu: na základě popisu potíží a vhodné části Prahy mi bylo doporučeno hned několik terapeutů.
Opět jsem se s pojmem Diabasis setkala, když jsem procházela různé zahraniční weby. Zdálo se mi, že projekt Diabasis zanechal trvalou a výraznou stopu. Byl často zmiňován spolu s projekty Soteria, Otevřený dialog a I-ward. Zkušenosti s tím posledním (také ve srovnání s projekty Soteria a Otevřený dialog) můžete najít v blogu Michaela Cornwalla na MIA.
Zdálo se mi, že projekt Diabasis přináší zajímavé poznatky, proto jsem připravila stručné „výpisky“ z článku Andrey Scheansové, který byl zveřejněn v časopise forum jungianum.
„Výpisky“
Projekt Diabasis založil John Weir Perry v sedmdesátých letech v Berkeley v Kalifornii. V rezidenčním zařízení, které se vyznačovalo pohodlnou domácí atmosférou, byli mladí lidé, kteří prožívali svou první akutní psychotickou epizodu, posilováni v tom, aby prošli svou apokalypsou a dosáhli lepšího zdraví a štěstí. Výsledky byly ohromující: bez použití léků a elektrošoků, bez zamčených dveří, ale s možností malovat, tančit, nechat se masírovat, meditovat a konverzovat, byli pacienti v akutní fázi psychózy schopni zažít smrt svého ega a objevit se na druhém břehu spokojenější než před propuknutím krize. Obvykle žili v Diabasis první tři měsíce, pak další tři měsíce v Domě na půli cesty a potom se vrátili do vnějšího světa s malými či žádnými relapsy psychózy.
Přístup k lidem v krizi vychází z představy, že extrémní stav vědomí není nemoc, kterou by se psychiatr měl pokusit kontrolovat, ale spíše spontánní úzdravný proces, ve kterém by bystrý terapeut měl doprovázet. Vychází z junganiánského pojetí, podle kterého akutní psychotická epizoda obsahuje prvky spontánní reorganizace osobnosti, což, pokud je to dobře uchopeno, může vyústit v zotavení. V terapii je snahou vyhnout se poškození klienta v důsledku nálepkování a stigmatizujících postojů.
Vývoj v terapii: Nejvíce překvapující zjištění v případě rané akutní epizody bylo, že silně psychotičtí klienti se obvykle dostali spontánně, bez užití medikace, během dvou až šesti dní do koherentního a na realitu orientovaného stavu. Práce byla nejefektivnější s těmi akutně ranými epizodami, které produkovaly obsahy plné obrazů. U klientů, kteří přišli ve třetí nebo čtvrté epizodě, se často ukázalo, že jejich zkušenost byla prospěšná, ale výsledek byl méně výrazný. S chronicitou se pravděpodobnost plodné zkušenosti stále více snižovala. Historie vysokých dávek antipsychotik obvykle činila efektivní psychoterapeutickou práci obtížnou.
V akutní epizodě psychózy lze poskytovat efektivní psychoterapii, protože klientova mluva je jasná, dynamický materiál aktivní a připravený k uchopení. Použití medikace může být šetřeno v záloze pro situace, kdy bude klient sám, pro zřídka nastávající chvíle, kdy se chování stane natolik obtížné udržet v bezpečném prostředí, a poté, co byly použity jiné psychologické prostředky.
V zařízení Diabasis obvykle pracovníci plní nejen běžnou roli ošetřovatele, ale poskytují také poradenství a podpůrnou psychoterapii. Výběru personálu se zaměřuje spíše na dispozice než na profesionální kategorie: jsou vybíráni jedinci, kteří disponují vysokou mírou empatie a klidu a ti jsou pak vzděláváni a trénováni pro práci s klienty. Projekt Diabasis byl ukončen v roce 1979.
A ještě obligátní závěrečné varování: autorka těchto řádků není lékařkou. Mé názory se utvářely na základě studia více zdrojů informací, přesto se stále jedná o závěry laika. Přistupujte k nim proto s nejvyšší obezřetností a případná rozhodnutí učiněná pod jejich vlivem rozhodně dále konzultujte.
Zdroje a odkazy
Web DPS Ondřejov: http://ondrejov.cz/
Webové stránky sdružení Diabasis: http://www.diabasis.cz/
http://www.extremni-stavy.cz/psychoterapie
http://www.extremni-stavy.cz/soteria
http://www.extremni-stavy.cz/otevreny-dialog
Blog Michaela Cornwalla na MIA: http://www.madinamerica.com/2012/02/remembering-a-medication-free-madness-sanctuary/?replytocom=1558
Medailon Michaela Cornwalla na MIA: http://www.madinamerica.com/author/mcornwall/
Web Mad in America: http://www.madinamerica.com/
Článek Andrey Scheansové „Představuji: John Weir Perry a projekt DIABASIS“:
Publikováno 8. 8. 2016